Pravdivý příběh: Vyšel jsem z obchodu, šťastně zharmonizovaný s celým vesmírem, otevřel jsem si džusíček a dal si loka. V ten moment se přede mnou vyblila ženská. Před očima se mi promítnul celý život a já pochopil, že takhle to dál nejde. Rozhodnul jsem se to tady zabalit. Definitivně. Ale žádný strach! Udělám jenom přesun. Potřebuji nějaký nový server, kde cokoliv změnit netrvá dvě hodiny a taky je třeba nová grafika. Už mám dost tohoto růžového shitu, který tu měl být jenom na přechodnou dobu. Taky jsem si koupil kindervajíčko. Byl v něm šmoula. Nic moc.
 Teď teda nebudu psát nic a pomalu budu připravovat velkolepý blog. Vše bude záviset na mojí chuti párat se s HTML kódem. Výsledek bude doufám revoluční a čekám, že nejlepší na světě.
 Nemusím asi připomínat, že mám ještě druhý blog, který se snažím aktualizovat každý den a brzo přibude ještě další nový monster projekt, který je teď ve fázi plánování.

 Pinkass je opět zanedbávaný. Měl jsem nějakou práci a taky jsem koukal na filmy a seriály a hrál hry (jeden seriál a jednu hru, abych byl přesný). Venku už bylo takové demo jara, takže jsem si užíval interiérové aktivity, než to propukne naplno (počítám, že bude ještě desetkrát sněžit). Tento článek nebude moc zajímavý, protože únor byl absolutně nezajímavým měsícem. Pořád jsem od rána do rána koukal na papír nebo na obrazovku. Trochu smutné. Svět ale není veselé místo.
 Jedinou drobností, která mi udělala radost a stojí za zmínku, byla moje akční reakce na můj vlastní článek o brýlích. Uspořádal jsem v bytě velikou pátračku a snažil se shromáždit všechny sluneční brýle. Samozřejmě, že po republice je hromada brýlí, co mi říkají pane, ale počet těch doma přebývajících mě samotného překvapil (a to ještě vím o dalších, které budou v nějaké krabici s bordelem). Já myslel, že mám jenom několik málo kousků, které jsem nosil pořád dokola. Pokud se brýle poškrábaly, nebo zničily, tak jsem je vyhodil a koupil nové. Nechával jsem si jenom ty speciální. Teď jsem si to všechno vyskládal na postel a skoro se lekl sám sebe. Třeba jenom Ray Banů mám kolem sedmi, do čehož počítám i raritní vintage kusy se starou BL optikou (mimochodem, tento měsíc jsem byl nakupovat a mám ty Clubmasters, který jsem chtěl v minulém článku – viz foto). A taky mám ještě ze studijních let krabici plnou lennonek. A další a další. Brutal. Nazval jsem se magnátem a podle toho budu vyžadovat respekt. A na rozdíl od triček (minulý rok jsem jich kolem šedesátky prodal) se této sbírečky nebudu zbavovat. Jediné co mi chybí, je model Balorama (nebo něco podobného). Vše co mám, je rozbité. Ale to pro magnáta není problém. Dávám tomu měsíc, maximálně dva. Suck it, bitches.
 Solidně jsem se nechal napálit, když jsem procházel kolem Bontonlandu a ve výloze uviděl plechovou krabici s logem THE WHO. Do obchodu jsem vpálil rychleji, než se stihly otevřít automatické dveře a už jsem viděl, jak si budu pouštět nový luxusní CD komplet. Jaké bylo moje zklamání, když mi prodavač pověděl, že plechová krabice neukrývá cédéčka, nýbrž hnusné tričko a čepici... Byl jsem smutný. Hahaha. To jsou historky.
 Omlouvám se za nepřínosný článek. V podstatě jsem jenom potřeboval sdělit, že jsem magnát. Choďte na Divnoblog (www), kde je sranda pořád a já mezitím něco napíši i sem.

  Dneska jsem měl příšerný zážitek. Něco jsem si šel očíhnout do optiky. Hned po vstupu do prodejny na mě udělal nálet prodavač a začal mě klasicky bombardovat, jak to otravný personál v obchodech, kam nikdo nechodí, dokáže. Asi jsem vypadal jako typický zákazník, tak mi dopomáhal jako dítěti ke zjištění, že si chci koupit pánské brýle. Já takové lidi prostě neumím odpálkovat. Nemám dost chladné srdce. Rád je nechávám žít v domnění, že dělají něco užitečného, že pomáhají. Když jsem odmítal nabízené modely, boreček mě poučil, že se to musí vyzkoušet, protože to na obličeji vypadá jinak. S tím bych souhlasil, kdyby nemluvil o jakémsi předraženém Prada shitu. To už jsem měl celou polici prohlídnutou, tak jsem nechtěl naše utrpení prodlužovat. Řekl jsem mu tedy název modelu, který bych chtěl vidět. Naivně jsem si myslel, že řekne, že ho nemají a já půjdu. On ale vykulil oči a prohlásil, že o tom nikdy neslyšel. Tak jsem dost znervózněl, jestli jsem náhodou nespletl název. Nakonec se musel podívat na internet, aby se seznámil s jedním slavným, pro něj však naprosto neznámým, modelem. Cokoliv jsem řekl, tak vůbec nepochopil a mluvil o něčem jiném a já už byl tak vystresovaný, že jsem se určitě začal zadrhávat a kdybych včas neutekl, tak bych se možná rozplakal. 

 Proto jsem se rozhodl napsat takový malý průvodce mými nejoblíbenějšími modely. Jde o klasiku, která úspěšně obhajuje sebe samu už dlouhá desetiletí. Tento rok se vše opět vrací a je třeba si ujasnit pár věcí. Není dobrý být blbější, než prodavač. Samozřejmě, že výběr brýlí je velmi individuální záležitost a nabídka je docela velká (v zahraničí obří), ale u základní tvary je dobré nazývat je jejich jmény. Sice vám prodavač nebude rozumět, ale pořád je to lepší, než si jako dvě opice posunky ukazovat design vaší představy. A vůbec by bylo nejlepší naučit se ty blbce posílat do hajzlu a vybírat si v klidu vlastním tempem. Na těch dvacet vystavených kusů nepotřebujete pomoc nějakého nevzdělaného snaživce.

 Názvy modelů v článku pochází od firmy Ray Ban a jsou běžně užívány pro podobné tvary a napodobeniny jiných výrobců. Co se týče přímo originálek, tak já měl vždycky problém s logem, které je na skle. To se tam začalo razit někdy na začátku devadesátek (aby se odlišil originál od kopií – jak mi bylo řečeno). Mě bylo vždy proti srsti někomu dělat reklamu (a nedostat zaplaceno). A mít nápis na ksichtě už je moc. Navíc to malé logo hrozně přitahuje pozornost. Chápu, že si ty brýle lidé kupují právě kvůli tomu malému nápisku v domnění, že je to posune na další level, ale takový přístup není sympatický člověku se základní intelektuální výbavou. Takže originální rejbenky vás bohužel přišoupnou ke stádečku vylízaných snobů. Nicméně pokud natrefíte na nový kus do sedmi stovek (v obchodě je to o nějakou tu tisícovku víc), jedná se o dobrou koupi. Mají kvalitní optiku a konstrukci. Oproti levným verzím vydrží o poznání déle (pokud na ně nešlápnete, jak to dělávám já).

 Aviator – Pilotky se začaly vyrábět v roce pro armádu už v roce 1936 (piloti ale v praxi většinou létali bez brýlí). Civilové si je ale mohli užívat až po roce 1938. Popularitu jim přinesl během druhé světové války generál Douglas MacArthur. Na opravdu masové popularitě zapracovaly samozřejmě známé tváře a kultovní postavy. Tvar skel dodává člověku drsnou vizáž, kterou je třeba respektovat, takže se tento design stal populární u policie.
 Podle mě jde o nejklasičtější sluneční brýle, které nebyly součástí nějakých výrazných módních vln. Jsou jednoduše nadčasové. Komu sluší, ten si může gratulovat, protože žádné jiné nemají tak vysoký cool faktor. Ale pozor! Badass look si vyžaduje badass přístup, takže ti, co se poserou, když někdo bouchne do stolu, by měli přejít raději na Wayfarer.

 Cats 5000 – Nic jiného, než plastová verze pilotek. Tuto zimu jsem je nosil nejvíce. O jejich historii nevím nic a už vůbec mi není znám původ jejich názvu (půjde asi o nové komerční označení). Že by byly v minulosti nějak extra populární, jsem nezaznamenal, ale rozhodně, díky silnějším a barevným obroučkám, rozšiřují možnosti klasického tvaru.

 Wayfarer – První kus byl vyroben v roce 1952. Šlo o revoluci jak tvarovou, tak i materiálovou (plast nahradil tehdy převládající kov na obroučkách). Tento model se stal díky tehdejším mladým celebritám velmi populární. Velice brzy se začaly vyrábět různé tvarové odvozeniny, které byly často zaměňovány s původním designem. Od šedesátých let začala obliba těchto brýlí klesat. Nová módní vlna přišla až s padesátkovým retrem v osmdesátých letech, kdy se tyto brýle objevovaly na očích slavných osobností a filmových postav. Prodávaly se statisíce kusů. V devadesátých letech už po nich ani pes neštěk. Díky populárním osobnostem, které začaly objevovat vintage tvary, se v roce 2007 opět rozjela masová výroba.
 Tyto brejle jsem nikdy moc nenosil. Vypadám v nich mladě a málo tvrdě. Každý by si na mě vyskakoval. To nemohu připustit. Navíc teď jsou díky módní vlně spojeny s nízkou inteligencí. Uvidíme za pár let.

 Clubmaster (browline) – Další klasický model. O historii nevím skoro nic, než že se tento typ vznikl v roce 1947. Většinou šlo o dioptrickou variantu. Revival si brýle zažily v osmdesátých letech. Teď se vrací do módy jako alternativa Wayfareru, jehož popularita dosáhla vrcholu někdy před rokem (na západě ještě dřív). Jsou pro lidi, co se nebojí někoho sejmout kovovou tyčí.
 Tyto brýle jsem nosil koncem devadesátých let, kdy vystřídaly lennonky (respektive se s nimi střídaly – foto nahoře), aby byly později vystřídány opět lennonkami. nevím, kde jsem k nim přišel. Od té doby jsem na ně v podstatě nenarazil. Doufám, že díky letošním trendům si alespoň jedny pořídím.

 Balorama – Veliká akční klasika. Netuším, kdy se začaly vyrábět, ale můj odhad je někdy kolem roku 1970. Předtím i potom se vyráběly podobné modely (za všechny třeba Ray Ban Predator), ale toto je pro mě takový malý kult. Největší popularitu jim přinesl Clint Eastwood ve filmech ze série Dirty Harry. Potom i další drsňáci, co si umí sjednat pořádek. Tento typ podle mě sluší většině lidí, pokud si vyberou správnou velikost. Dobře sedí na obličeji a ze všech předešlých modelů nejlépe chrání oči.

  Teď už víte víc, než průměrný prodejce ve specializovaném krámě. Při výběru se řiďte vlastním vkusem, ale také si nechte poradit (né od personálu), ať nevypadáte jako trotli. Já za život vyzkoušel opravdu hodně typů a vždy jsem nakonec zakotvil u klasiky. Né nadarmo ty modýlky přežily tolik dekád beze změny. Pamatujte, že každý model má několik velikostních i designových variant a pokud vám zkoušený kus nesedí, sáhněte po jiném. Je tu samozřejmě celá řada dalších dobrých brejliček, ale pokaždé musí být retro. Pokud ne, tak bych ještě doporučovat udělat si zbrojní průkaz, koupit pistoli a munici, jednomu náboji zbrousit špičku a pak si s ním ustřelit hlavu.

 Dneska jsem byl v Lídlu. Nic tam nemají a není to ani, při dnešní konkurenci, moc levné, ale když už to mám po cestě, rád se tam občas stavím třeba pro banány ve slevě. Nestydím se za to, i když to má, podle některých, blízko k vybírání popelnic. Teď jsem si toho kupoval trochu víc. Nějaké džusy a tak. Když jsem byl u pokladny, upozornil mě kolega, který mě tam zavezl (a už měl nakoupeno), na myš, která běžela přes prodejnu. On to teda nazval potkanem, ale bylo to malinké. Prodavačka, holka jako lusk, se zhrozila a hned na to upozornila nějakého mladého zaměstnance kolem procházejícího. Ten se za dezorientovaným myšákem vydal a se slovy, to je rejsek, hmyzožravec, ho rozdupnul na placku. Všichni přítomní polkli a prodejnou se rozlilo podivné ticho. Dobrou chuť.
 Tato bezvýznamná historka mě jaksi podivně přivedla na ideu občas shrnout nějaké krátké období, abych to potom nemusel rekapitulovat na Silvestra. Začínám lednem 2010.

 Na lednu bylo nejlepší počasí. Rozhodně nejsem fanoušek zimy a sněhu, ale jsem chlap, co má rád pořádek, takže když je leden, měla by být zima a sníh. V minulých letech bílo nebylo a to byl docela opruz. Teď je zase snížku dost, ale jenom pro vizuální potěchu. Chtěl jsem si vykoulet pořádného sněhuláka, což se mi ještě nepodařilo, protože jsem ještě nenatrefil na ten správný sníh. Samý prašan. To není sranda. Jenom asi na sáňkování. To je též v plánu. Ale nemusí být klouzavo. To nesnáším. Už jsem letos hodil virla na chodníku rovnou do popelnic. To byl hrozný trapas a ještě jsem si vykloubil ruku.

 Ven se tedy až tak moc nehrnu. Doma jsem testoval další gramofon. Takovou staronovou krávu. Vůbec si nezaslouží, abych tady o ní psal. Zvuk se mi nelíbí. Ještě zkusím vyměnit jehlu a napojit jiné repráky. Důležité ale je, že jako testovací desku na všechny gramofony používám Close to the Edge od Yes. Já tuhle kapelu vlastně ani neposlouchám (to spíš sólového Ricka Wakemana), ale kdysi jsem u soustruhu dostal od kolegy Ivana tip na skvělé album, tak jsem si ho sehnal. Mám první vydání. Líbilo se mi už na první poslech, ale až teď po letech cítím, že jsem do něj opravdu pronikl. Je to opravdu mnohovrstevnatá muzika, při jejímž poslechu mám skoro až intelektuální zážitek, jako při čtení knihy. Asi se do poslechu zapojuje více mozkových center, než normálně.

 Docela mě překvapilo a potěšilo, že v žebříčku prodejnosti je na supermarketu Tesco na prvním místě DVD Gran Torino. Film o dědkovi, co sedí na verandě a vrčí na sousedy mi nepříjde jako trhák, co by v samoobsluze měl (několik měsíců po vydání) porážet velkorozpočtové novinky. Rejža Clint Eastwood (v Americe nejoblíbenější herec roku 2009) natočil stejný rok ještě jeden film s Angelinou Jolie (Changeling), stejně skvělý a zdálo by se, že komerčnější, ale ten jsem v žádném žebříčku neviděl. Alespoň je vidět, kdo je tady opravdový bourák.

 Taky začali zase prodávat staré eastwoodovky. Většinou z té debilní kolekce, ale komu nevadí rámeček na obale, ten nemá co řešit. Já si hned koupil asi tři, nebo čtyři filmy. A konečně jsem si též (mimo jiné) zakoupil tu sběratelskou kolekci Dirty Harry. V západních kapitalistických zemích se jedná o naprostou bombu, pěkně zabalenou a se spoustou bonusového materiálu (extra DVD, plakáty, fotky, odznak,...). U nás máme jenom obyčejná DVD v plastové krabičce naskládaná v kartonovém pořadači. Od jiných vydání se to liší jenom remástrovaným obrazem a zvukem (což je cool) a pár dokumenty a komentáři navíc (což je taktéž cool), ale dále to nic nového nepřináší. Zboží je v Čechách vždy maximálně osekané, aby se nevyplatilo kupovat. Zatímco v Japonsku jsou v DVD baleních k nalezení figurky, trička, plakáty a tak podobně, u nás můžeme být rádi za letáček s další nabídkou. A když už u nás vyjde nějaká limitovaná speciální sběratelská edice, je limitovaná speciální sběratelská jenom tím, že je to na obale napsané. A tak je to s každým zbožím. Možná si myslí, že by se to neprodávalo, ale pokud to nemají, tak se to ani prodávat nemůže.

  Nakupování je občas velmi těžký sport. Chtěl jsem si koupit něco na sebe, nejlépe svetýrek a třeba i kalhoty. Doufal jsem, že jak jsou všude ty slevy, něco si vyberu. Prošel jsem snad všechny krámy, nevybral si nic. Nakonec jsem objevil poměrně levné kalhoty, které nebyly ve slevě, ale měly dobrý střih, tak jsem si koupil rovnou troje, abych byl pořád švihák. To bylo tak všechno, co jsem si vybral a byl jsem z toho trochu rozmrzelý. Takové plýtvání slevami. Nakonec mi došlo, že už všechno mám v několika desítkách kusů, takže kupovat něco dalšího nebyla vlastně potřeba.
 Alespoň jsem se prošel a okoukl, co dnes frčí. Je to opravdu zajímavé, protože móda se dostala do stádia, když už není co vykrádat, aniž by to nebylo vykradeno v minulé sezóně, takže je to spíš taková hadrárna, kde se dá koupit od každého něco. Pokud má člověk trochu peněz a nepotřebuje slevy, tak se může oháknout poměrně slušně (v jakémkoliv stylu) i v obyčejných obchodních řetězcích. Ale nesmí chtít nic konkrétního. Tuhle jsem si chtěl koupit nové levisky a přišel jsem v Brně do speciálky a požadoval číslo 516, které jsem sice na internetu nenašel, ale chtěl jsem se zeptat alespoň na nějakou alternativu. Netřeba připomínat, že výběr byl naprosto nulový. Prý je na západě jiný trh. Takže mi bylo nabízeno něco v požadovaném střihu, ale všude byly vybělené jakési fleky, nebo byla ta džínovina svisle pruhovaná... Nepochodil jsem. Dost mě však zaráží, že pochodí ostatní. Pokud není do čeho píchnout, stačí se pohodlně usadit na lavičce, otevřít válec Kamikaze a hodiny pomlouvat kolemjdoucí. Je to buď hrůza, nebo nuda. A není tu nikdo, kdo by těm lidem ukázal nějaké možnosti. Nebo spíše je naučil nekupovat shit. Módní časopisy už nestojí za nic a rozmach pseudo módních blogů, kde si škaredé holčičky fotí, jakou konfekci si zrovna koupily, jenom ukazuje, že tato doba, ve které žijeme, nemá v oblasti stylu co nabídnout. Do konce světa se bude vykrádat dvacáté století. Himlhergot.
 Jediné, co mě opravdu potěšilo, je nová kolekce brejlí na léto 2010 v Terranově. Mají tam klasické Aviatory a pak taky něco ve stylu Cats 5000 (jedny jsem si koupil na zkoušku, ale nejsou tak konstrukčně dobré, jako ty, co jsem si koupil minulý rok jinde, ale zase mají sympatická skla). Nicméně svitla naděje, že tento rok se vrátí osvědčená klasika.
A takto pozitivně bych to utnul.

 Yuki 7 je fiktivní filmová hrdinka šedesátých let, kterou hraje fiktivní japonská herečka Kimiko Suzuki. Stvořil ji grafik Kevin Dart. Za velmi krátkou se tato postavička stala kultovní záležitostí a téměř až módní ikonou. Vznikl skvělý animovaný trailer a desítky obrázků, plakátů, obalů na knihy a reklam od různých autorů. Pokud máte rádi klasické špionážní filmy a japonské modelky, co neváhají někomu vystřelit mozek z hlavy, tahle stylová věc je právě pro vás. Na internetu se dají vyhrabat opravdu povedená fanouškovská díla, takže doporučuji vyhledávat a vyhledávat. A pokud máte nějakou tu korunku navíc, je tu samozřejmě obchod, kde si to můžete všechno zakoupit.

http://www.kevindart.com
http://www.facebook.com/#/pages/Yuki-7/89892777520
http://gallery.notcot.com/index.php?d=Yuki-7
http://www.youtube.com/watch?v=xz6Prj3VFb8

  Jako hrdý Čechoslovák se nebojím ukazovat světu tvorbu svého lidu. Sic je toho málo, čím se dá opravdu pochlubit, ale vždy se v každém oboru najde alespoň něco. Co však držím před světem v tajnosti, jsou české předrevoluční plakáty (komunistická éra). Z neznámých důvodů se o nich mluví a píše s podtónem plným pýchy. Jsou označovány za skvosty a ve své oblasti za vrchol umění. V televizních pořadech vzpomínají výtvarníci na zlatá léta československého plakátu a stále dokola se pořádají výstavy.

 Možná jsem opět mimo kolej, ale já ty plakáty nenávidím. Až na geniálního kreslíře Káju Saudka tu nebyl skoro nikdo schopen udělat alespoň trochu pěknou propagaci filmu. Zatímco se v prohnilých státech kapitalistických vytvářely skvělé postery i na ty nejpodřadnější porno bijáky, u nás se lepil v ulicích největší možný hnus. Nechci na všechny autory plivat plošně. V této oblasti mám poměrně dobrý přehled (rukama mi prošly stovky, možná tisíce kusů) a jsou díla, která mě neuráží. Něco se mi i líbí (Adolf Born). Celkově se z té ohromné hory tisků nedá vybrat něco opravdu cool reprezentativního na vývoz. To, že měli umělci volnou ruku, je podle mého jenom na škodu. Na westernový film nejlépe naláká plakát, kde je káuboj s bouchačkami, a ne sebeumělečtější vyjádření nějakého rozevlátého výtvarníka, který si předevčírem koupil nůžky a má chuť dělat co nejdebilnější koláže.
 Nemám vůbec potřebu tu někoho v tomto ohledu urážet a být vělijak kontroverzní (chápu, že většina lidí s vkusem ty plakáty miluje strašně móc). O tomto tématu tady bude řeč ještě několikrát, tak si peprné komentáře ušetřím na příště. Dnes jsem vás, přátelé drazí, chtěl jenom seznámit s faktem, že československý filmový plakát je (přes drobné výjimky) jeden z největších hnusů od druhé světové války.

 Na druhou stranu je v dnešní době tendence dělat plakáty (a obaly nosičů) absolutně bez hodnoty. Nově přirostlé generace jsou na tom s vizuální kulturou asi tak blbě, že u nich kvalitní plakát nemá šanci na úspěch. Příkladem za všechny jsou plakáty k filmu The Bank Job (kdo film neviděl, tak do toho). Původní stylový nebyl vůbec použit (u nás určitě ne) a místo něj byla nasazena nějaká počítačová zrůdnost (porovnání - jpg).

 A když už je tu načaté plakátové téma, jako skromný sběratel se musím trochu pochlubit. Nemám toho zase tolik, abych tu mohl machrovat. Sbírám samozřejmě Saudkovy věci a kromě hromadění plakátů k oblíbeným filmům, ještě kompletuji Clinta Eastwooda, což není zase tak těžké a chybí mi už jenom jeden (který mi vlastní hloupostí unikl doslova skrz prsty – áááá). Řek bych, že vlastním nějaké kousky, které mají hodnotu pár tisíc, ale s nákupy to moc nepřeháním, takže to v celku není žádný zázrak. Spíš to mám pro potěšení a jako drobnou investici. Pořád je lepší mít peníze v plakátech, než někde v podobě čísel na účtu.

http://www.filmovy-plakat.cz (kdo obhájí "krásu" těchto plakátů, dostane dárek)