Pokud bych musel zvolit jednu jedinou slovenskou desku, kterou bych si měl sebou vzít do protiatomového krytu, moje volba by byla jasná. Marián Varga a jeho Collegium Musicum patří k tomu nejlepšímu, co v Československu produkovalo hudbu a jejich první album z roku 1971 je prostě nadmíru skvělé. Kromě klávesového virtuóza Vargy se na něm podílel kytarista Rastislav Vacho, bubeník Dušan Hájek a basák – zpěvák Fedor Frešo (slovenský Entwistle). Na svoji dobu světově znějící fůze art rocku a klasiky je opravdovým audio-gurmánským požitkem. Tři dlouhé skladby (jedna rozdělena na dvě, takže čtyři tracky) působí zvláště v kontextu doby velice osvěživě. Jsem spokojen i s anglickým zpěvem, narozdíl od jiných česko-anglických nahrávek z té doby. Texty však nemají žádný význam a slouží jen jako další nástroj.

Před několika měsíci vyšla reedice všech desek Collegia na CD. Původně velmi radostná událost dostala trpkou příchuť v momentě, když jsem uviděl obal. Malinký náhled titulní strany v kýčové, jakoby kovové paspartě s vyloženě amatérským nápisem. Nevim, proč mají vydavatelé tendenci ničit původní obaly různými přidanými rámečky a nápisy typu super collection, když se to dá vyřešit normální nálepkou na krabičku. Možná je uvnitř ještě nějaký náhradní obal, ale já si to nekoupím, dokud to nebude stát kilo. Pořád je totiž spoustu stejně dobrých desek v mnohem lepším balení. Zrovna včera jsem si koupil Meditaci od The Blue Effect a tam žádný rámeček není. Ale je tam přidaný nápis 7x bonus. Nejideálnější jsou papírová vydání kopírující původní LP obal. No...  To už zase odbíhám od tématu.
Tak si, milé děti, kupujte co chcete a pokud někde narazíte na Collegium Musicum v jakékoliv formě, tak zavřete oči a kupujte, berte, palte, stahujte, kraďte, drancujte, znásilňujte. Přijdete do pekla.