Dneska jsem měl příšerný zážitek. Něco jsem si šel očíhnout do optiky. Hned po vstupu do prodejny na mě udělal nálet prodavač a začal mě klasicky bombardovat, jak to otravný personál v obchodech, kam nikdo nechodí, dokáže. Asi jsem vypadal jako typický zákazník, tak mi dopomáhal jako dítěti ke zjištění, že si chci koupit pánské brýle. Já takové lidi prostě neumím odpálkovat. Nemám dost chladné srdce. Rád je nechávám žít v domnění, že dělají něco užitečného, že pomáhají. Když jsem odmítal nabízené modely, boreček mě poučil, že se to musí vyzkoušet, protože to na obličeji vypadá jinak. S tím bych souhlasil, kdyby nemluvil o jakémsi předraženém Prada shitu. To už jsem měl celou polici prohlídnutou, tak jsem nechtěl naše utrpení prodlužovat. Řekl jsem mu tedy název modelu, který bych chtěl vidět. Naivně jsem si myslel, že řekne, že ho nemají a já půjdu. On ale vykulil oči a prohlásil, že o tom nikdy neslyšel. Tak jsem dost znervózněl, jestli jsem náhodou nespletl název. Nakonec se musel podívat na internet, aby se seznámil s jedním slavným, pro něj však naprosto neznámým, modelem. Cokoliv jsem řekl, tak vůbec nepochopil a mluvil o něčem jiném a já už byl tak vystresovaný, že jsem se určitě začal zadrhávat a kdybych včas neutekl, tak bych se možná rozplakal. 

 Proto jsem se rozhodl napsat takový malý průvodce mými nejoblíbenějšími modely. Jde o klasiku, která úspěšně obhajuje sebe samu už dlouhá desetiletí. Tento rok se vše opět vrací a je třeba si ujasnit pár věcí. Není dobrý být blbější, než prodavač. Samozřejmě, že výběr brýlí je velmi individuální záležitost a nabídka je docela velká (v zahraničí obří), ale u základní tvary je dobré nazývat je jejich jmény. Sice vám prodavač nebude rozumět, ale pořád je to lepší, než si jako dvě opice posunky ukazovat design vaší představy. A vůbec by bylo nejlepší naučit se ty blbce posílat do hajzlu a vybírat si v klidu vlastním tempem. Na těch dvacet vystavených kusů nepotřebujete pomoc nějakého nevzdělaného snaživce.

 Názvy modelů v článku pochází od firmy Ray Ban a jsou běžně užívány pro podobné tvary a napodobeniny jiných výrobců. Co se týče přímo originálek, tak já měl vždycky problém s logem, které je na skle. To se tam začalo razit někdy na začátku devadesátek (aby se odlišil originál od kopií – jak mi bylo řečeno). Mě bylo vždy proti srsti někomu dělat reklamu (a nedostat zaplaceno). A mít nápis na ksichtě už je moc. Navíc to malé logo hrozně přitahuje pozornost. Chápu, že si ty brýle lidé kupují právě kvůli tomu malému nápisku v domnění, že je to posune na další level, ale takový přístup není sympatický člověku se základní intelektuální výbavou. Takže originální rejbenky vás bohužel přišoupnou ke stádečku vylízaných snobů. Nicméně pokud natrefíte na nový kus do sedmi stovek (v obchodě je to o nějakou tu tisícovku víc), jedná se o dobrou koupi. Mají kvalitní optiku a konstrukci. Oproti levným verzím vydrží o poznání déle (pokud na ně nešlápnete, jak to dělávám já).

 Aviator – Pilotky se začaly vyrábět v roce pro armádu už v roce 1936 (piloti ale v praxi většinou létali bez brýlí). Civilové si je ale mohli užívat až po roce 1938. Popularitu jim přinesl během druhé světové války generál Douglas MacArthur. Na opravdu masové popularitě zapracovaly samozřejmě známé tváře a kultovní postavy. Tvar skel dodává člověku drsnou vizáž, kterou je třeba respektovat, takže se tento design stal populární u policie.
 Podle mě jde o nejklasičtější sluneční brýle, které nebyly součástí nějakých výrazných módních vln. Jsou jednoduše nadčasové. Komu sluší, ten si může gratulovat, protože žádné jiné nemají tak vysoký cool faktor. Ale pozor! Badass look si vyžaduje badass přístup, takže ti, co se poserou, když někdo bouchne do stolu, by měli přejít raději na Wayfarer.

 Cats 5000 – Nic jiného, než plastová verze pilotek. Tuto zimu jsem je nosil nejvíce. O jejich historii nevím nic a už vůbec mi není znám původ jejich názvu (půjde asi o nové komerční označení). Že by byly v minulosti nějak extra populární, jsem nezaznamenal, ale rozhodně, díky silnějším a barevným obroučkám, rozšiřují možnosti klasického tvaru.

 Wayfarer – První kus byl vyroben v roce 1952. Šlo o revoluci jak tvarovou, tak i materiálovou (plast nahradil tehdy převládající kov na obroučkách). Tento model se stal díky tehdejším mladým celebritám velmi populární. Velice brzy se začaly vyrábět různé tvarové odvozeniny, které byly často zaměňovány s původním designem. Od šedesátých let začala obliba těchto brýlí klesat. Nová módní vlna přišla až s padesátkovým retrem v osmdesátých letech, kdy se tyto brýle objevovaly na očích slavných osobností a filmových postav. Prodávaly se statisíce kusů. V devadesátých letech už po nich ani pes neštěk. Díky populárním osobnostem, které začaly objevovat vintage tvary, se v roce 2007 opět rozjela masová výroba.
 Tyto brejle jsem nikdy moc nenosil. Vypadám v nich mladě a málo tvrdě. Každý by si na mě vyskakoval. To nemohu připustit. Navíc teď jsou díky módní vlně spojeny s nízkou inteligencí. Uvidíme za pár let.

 Clubmaster (browline) – Další klasický model. O historii nevím skoro nic, než že se tento typ vznikl v roce 1947. Většinou šlo o dioptrickou variantu. Revival si brýle zažily v osmdesátých letech. Teď se vrací do módy jako alternativa Wayfareru, jehož popularita dosáhla vrcholu někdy před rokem (na západě ještě dřív). Jsou pro lidi, co se nebojí někoho sejmout kovovou tyčí.
 Tyto brýle jsem nosil koncem devadesátých let, kdy vystřídaly lennonky (respektive se s nimi střídaly – foto nahoře), aby byly později vystřídány opět lennonkami. nevím, kde jsem k nim přišel. Od té doby jsem na ně v podstatě nenarazil. Doufám, že díky letošním trendům si alespoň jedny pořídím.

 Balorama – Veliká akční klasika. Netuším, kdy se začaly vyrábět, ale můj odhad je někdy kolem roku 1970. Předtím i potom se vyráběly podobné modely (za všechny třeba Ray Ban Predator), ale toto je pro mě takový malý kult. Největší popularitu jim přinesl Clint Eastwood ve filmech ze série Dirty Harry. Potom i další drsňáci, co si umí sjednat pořádek. Tento typ podle mě sluší většině lidí, pokud si vyberou správnou velikost. Dobře sedí na obličeji a ze všech předešlých modelů nejlépe chrání oči.

  Teď už víte víc, než průměrný prodejce ve specializovaném krámě. Při výběru se řiďte vlastním vkusem, ale také si nechte poradit (né od personálu), ať nevypadáte jako trotli. Já za život vyzkoušel opravdu hodně typů a vždy jsem nakonec zakotvil u klasiky. Né nadarmo ty modýlky přežily tolik dekád beze změny. Pamatujte, že každý model má několik velikostních i designových variant a pokud vám zkoušený kus nesedí, sáhněte po jiném. Je tu samozřejmě celá řada dalších dobrých brejliček, ale pokaždé musí být retro. Pokud ne, tak bych ještě doporučovat udělat si zbrojní průkaz, koupit pistoli a munici, jednomu náboji zbrousit špičku a pak si s ním ustřelit hlavu.