Dneska mi v šalině spadla na zem ponožka. Uprostřed vozu. Nevím odkud. Když jsem byl na to upozorněn, řek jsem si, že méně cool už dneska nic nebude, takže jsem se rozhodnul napsat narychlo nový článek o tématu, které jsem nedávno objevil, a které mě trápí. Nejdříve dva příklady...

 V prosinci jsem se podíval na spoustu svých oblíbených filmů. Vybral jsem opravdové špeky, ke kterým mám zvláštní vztah, a které bych zařadil do svého žebříčku, kdybych si nějaký vytvořil. Začal jsem hororem The Exorcist. Pro mě je to nejlépe zfilmovaná kniha (teď to mimochodem znovu vyšlo v češtině – vysoce doporučuji!) a naprosto srdcová záležitost. Nikdy jsem na to nedal dopustit a než jsem si to teď pustil naposled, měl jsem z toho v hlavě vytvořený budoucí životní zážitek. Při sledování mi však něco chybělo. Naprosto se vytratilo kouzlo celého snímku. To, proč ten film mám tolik rád.

Příklad číslo dvě: Filmový maratónek jsem zakončil mým tradičním sivestrovsko novoročním filmem Where Eagles Dare. Pro mě jeden z nejlepších filmů vůbec. Clint Eastwood kosící nácky ze dvou samopalů najednou nebo Richard Burton čtyřikrát měnící svoji identitu během deseti minut, to se jinde nevidí (kniha je taky docela cool). Ten biják znám opravdu dokonale a asi proto jsem už nesledoval děj a nevychutnával tu nezaměnitelnou atmosféru, ale jenom se soustředil na triky, odhadoval, kde jsou nasazeni kaskadéři, hledal historické chyby a logické díry v ději. Pozoroval jsem třeba stopy ve sněhu. A vůbec ne záměrně.

 Tak tu mám dvě otázky.
The Exorcist: Pokud už mi sledování nějakého filmu nepřináší vzrušení jako na začátku, mám ho posunout na svém žebříčku někam níž?
Where Eagles Dare (WED): Neškodím si, když se na některé filmy dívám vícekrát?

 Řekněme, že bych WED viděl jenom třikrát (nebo raději čtyřikrát). Znal bych dobře příběh, vše si pamatoval a třeba na patnáct let do další projekce bych měl krásné vzpomínky. Takové to teplo na srdéčku. Teď je to pro mě pořád geniální film, ale ty vibrace z něj jsou poněkud chladnější. Pokud bych se tento rok kouknul na něco jiného, nepřipravil bych se o žádný zážitek, protože ten už jsem si mnohokrát nadělil v minulosti. Takže teď si budu muset dát mnohaletou vynucenou přestávku, než se zase dostaví nostalgie, která se za nějakou dobu přetaví v intelektuální chuť se na to podívat znovu.

 Třeba je to stejné, jako s muzikou. Nevim. V sedmé třídě jsem poslouchal Beatles, které si teď dám jednou do roka. Výběr hudby ale tehdy nebyl nějak omračující, takže jsem poslouchal to nejlepší, co bylo. Do dnešního dne jsem viděl mraky filmů a musím říct, že WED s Vymítačem ďábla jsou stále nepřekonané kousky, mám-li se snažit o nějakou objektivnost.

 Nejsem idiot a vím, jaké filmy se mi líbí a jaké jsou pro mě dobré. Jenomže mám dva blogy a i jinde se ke kinematografii vyjadřuji a v něčem bych prostě měl mít jasno. Třeba jestli mám mít v hypotetickém TOP 5 žebříčku i filmy, které už na mě tolik nepůsobí. Jestli stačí jenom nějaký osobní vztah, nebo třeba subjektivně objektivní pohled na kvalitu scénáře. Tohle vypadá jako naprostá pitomina. Pro mě je to však jedno z nejděsivějších témat.
 Najednou nefunguje, co by fungovat mělo. Skončí film, začnou titulky a já jenom: To je všechno? Nic navíc? Pokaždé jsem něco nového objevil, něco pochopil a teď nic? Žádné nové souvislosti? Co se sakra stalo? Vše je vyčerpáno? Není to už dobrý film? Má na jeho místo v žebříčku nastoupit ta sračka, u které jsem se včera docela dobře pobavil? Mají filmy omezený počet opakování? Kam orli nelétají? Tam, kam chodí vítr spát? A kde pak, ty ptáčku, hnízdo máš?
 Tohle je depka nejen pro mě jako filmového fanouška, ale i jako sběratele. Proč bych dál nakupoval zboží s námětem filmu, který už mě tak nebere.

 Je to opravdu strašné. Můj život je v troskách. WED je skvělý film, jehož hlavní zápletka stojí mimo jiné i na překvapování diváka a to se spolu s akcí časem okouká. S tím nemám takový problém a v žebříčku zůstává. Ale The Exorcist... Tady vidím krizi. Už mi to neposkytuje takový filmový zážitek. A co je vlastně ideální filmový zážitek? Když se bojím u hororu a směji u komedie? Příšerné období zažívám...

 Zůstává plno otázek. Dá ale se z té mizérie vytáhnout alespoň nějaké ponaučení? Jo. Nepřehánět. Dobrého pomálu. Některé filmy nejsou určeny k častému opakování. Napětí se vytratí, příběh zevšední. Důvodů můžou být mraky. Čert aby to vzal. A to platí i o knížkách a o všem! Ovšem.
 No nic, aktualizuji blog a půjdu si pustit Diamonds Are Forever. Po šedesáté.

Narozena 14. října 1931 v Greenwich (Connecticut, USA). K herectví přičichla už ve třech letech v kostele.
Od teenagerovských let byla rozhodnuta pro hereckou kariéru a studovala u známých učitelů herectví. Na začátku šedesátých let brala malé role v seriálech jako Naked City nebo Car 54, Where are you? a vystupovala na Broadwayi v různých muzikálových komediích. V thrilleru Encounter z roku 1965 si zahrála vražedkyni a nevlastní matku malého Roberta De Nira.

V šedesátém čtvrtém se stěhuje do Los Angeles, kde ji čeká další dávka malých roliček v televizních seriálech a filmech (The Wackiest Ship in the Army, Felony Squad, T.H.E. Cat, The President's Analyst). Zapamatováníhodná je role ve Star Treku (epizodka A Piece of the Action).

V mainstreamovém Hollywoodu moc štěstí neměla, ale nakonec našla slibnější příležitosti jinde. Začátkem sedmdesátých let začala hrát v dnes již klasických exploitation filmech.
Ztvárnila roli zneužívané manželky ve snímku Love Me Like I Do, vražedně nevěrné chotě v Point of Terror, hloupoučké a často nahé víly v The Erotic Adventures of Pinocchio, turistku ve švédském cestopise Castles Under the Noonday Moon, čarodějnici v Bloody Sabbath, šlapku ve Wham Bam Thank You, Spaceman (kde hrál i její manžel Howard Maurer) a call girl v Alias: Big Cherry.



Konečně přišel rok 1974 a s ním i největší výzva jejího života. Ilsa: She Wolf of the S.S. byl nízkorozpočtový snímek natočený během devíti dní v nepoužívaných kulisách seriálu Hogan´s Heroes. Hlavní postava sadistické bachařky byla inspirována skutečnou postavou Ilse Koch. Během dvacetihodinových natáčecích směn musela Dyanne provádět vědecké experimenty na ženských vězeňkyních koncentračního tábora a všemožně se na nich zvrhle ukájet. Film byl laciný po všech stránkách, ale po celém světě si hlavě pro svoji kontroverznost získal hory fanoušků. Stalo se z něj kultovní dílo, které trůnilo pozdější vlně tzv. naziploitaition filmů. V Německu film nevydali dodnes. 

Dalším filmem byla mysteriózní záležitost The Swinging Barmaids, ale bylo jen otázkou času, kdy opět na dveře zaklepá Ilsa ověnčená milióny dolarů a ještě víc chtějící víc. Ilsa: Harem Keeper of the Oil Sheiks byl zajímavý návrat. Místo holokaustu je tu tentokrát využíváno problému únosů dívek na středním východě (záměrem celé série bylo vyždímat zločinecké fenomény).

Následuje odpočívačka v podobě komedie Chesty Anderson, U.S. Navy a pak hurá do Švýcarska a Portugalska ztrvárnit jihoamerickou mučičku (haha... mučičku... prostě tu, která mučí) ve snímku Greta Del Pino (film má ještě spoustu jiných názvů). Režisérem byl největší šílenec ze všech Jess Franco a tématem snuff filmy. A poté šup do mrazu zakončit sérii o Ilse snímkem Ilsa: The Tigress of Siberia, odehrávajícího se za Stalinova režimu. Režisér Jean La Fleur natočil tuhle věc bez toho, aniž by viděl jakýkoliv jiný film s Dyanne. Ivan Reitman tu figuruje jako producent.


Poté se stáhla do "ústraní" a v Las Vegas se věnovala pouze jevištní práci. Dalších dvacet let chodila z role do role, ze show do show. Prostě takové ty zábavičky z LV.
Veškerý čas věnovala sebezdokonalování a jako profesor náboženství (comparative religion) využívala doktorát z teologie k pořádání venkovních scénických svadeb a k přednáškám o "success motivation" :)
Častokrát předváděla mentální magii (nějaké ty manipulace s myslí) na různých zvláštních večírcích.

I když měla práce dost, tak si přeci jenom párkát odskočila k filmu. V roce 1984 to byl film z ženské věznice Hellhole a následující rok mexické drama La Nieve Del Sur. V osmdesátém sedmém si zahrála transsexuálního otce Jamese Belushiho ve filmu Real Men a v ´88 si zahrála spolu se svým mužem manželskou dvojici ve Tristan und Isolde (část muzikální antologie Aria). Tím se její herecká kariéra uzavřela. Navždy?

Dyanne Thorne je zvláštní případ. Opravdovou hvězdou se stala až po čtyřicítce díky roli chladné vraždící ženy, což byl pravý opak její milé přívětivé povahy. I přes svůj věk, ve kterém to už spousta lidí balí, se stala erotickým symbolem a dodnes funguje jako inspirace pro mnohé umělce (výtvarné umění, videohry, hudba, film,...). Nejeden úchylný člověk si sní, jak jej tato prsatá domina v uplé uniformě mlátí bičíkem... Ona je totiž legenda a vy si můžete dát další obrázek nad postel.


http://www.csfd.cz/herec/4320-thorne-dyanne
http://www.osobnosti.cz/dyanne-thorne.php
http://cs.wikipedia.org/wiki/Dyanne_Thorne
http://www.wicked-vision.com/artikel/thorne/e_menu.php
http://www.rottentomatoes.com/p/1015498-dyanne_thorne
http://www.imdb.com/name/nm0861376
http://www.filmsamling.se/dyanne

Narozena pátého října roku 1950 na Jávě v Indonézii. Svým exotickým zjevem a bezchybnou anatomií se tato herečka stala jedním ze sexuálních symbolů sedmdesátých let.

Možná to byl i její zájem o krejčovství a módu, který ji dovedl až k modelingu. Nějakou dobu se v Nizozemí kroutila před objektivy fotoaparátů, aby byla potom tisknuta v klasických magazínech jako jsou Lui nebo Playmen. Potom se její obrázky dostaly až pod ruky věčně nadržených italských producentů, takže byla najata pro svůj první film Amore libero z roku 1974, který se točil na Seychellských ostrovech.

Další rok si zahrála ve druhém pokračování veleúspěšného filmu Emmanuelle se Sylvií Kristel v hlavní roli. Laura jako žhavá masérka velmi zapůsobila a tak ji byla nabídnuta hlavní role v Emanuelle nera (s jedním "m"), z čehož se stala paralelní série k původní Emmanuelle.
Během natáčení se zapletla se svým budoucím manželem charismatickým Gabrielem Tintim, který byl o osmnáct let starší a za kterým se přestěhovala do Itálie.

Úspěch Black Emanuelle odstartoval žánrově velmi rozmanitou sérii filmů, ve které často figuruje slavný italský béčkový režisér, který je znám jako Joe D'Amato.
Black Emanuelle 2 ale ještě neobsahovalo ani Lauru, ani D´Amata.

Rok 1976 se zdá být opravdu nadupaný pro Lauru. Nejdříve se vdala a pak se poprvé octla pod taktovkou D´Amada v komedii Girl in a Seminary. Následují snímky La Spiaggia del desiderio, Dva výtečníci (Due superpiedi quasi piatti s Hillem a Spencerem), Eva nera (Black Cobra) a konečně další pokračování série Emanuelle nera orient reportage (Emanuelle in Bangkok). Jako většina ostatních, tento film stojí a padá (hlavně teda stojí, že) na hlavní představitelce a na dechberoucích exteriérech.

V dalším roce natočila Velluto nero, který američtí distributoři předkládali spolu s dalšími snímky jako další Emanuellu. Ovšem celý zbytek roku byl ve znamení pravé série. Nejdříve byl natočen vysoce kontroverzní a politicky nekorektní film Emanuelle in America, kde se hlavní hrdinka coby investigativní reportérka nechala najmout do soukromému harému, aby vypátrala tvůrce snuff filmů. Film obsahoval kromě pornografických scén (na které byla stejně jako v prvním díle najmuta za Lauru "kaskadérka") a krvavých scén i nechvalně prosnulá záležitost s ženou a koněm:)


V Emanuelle – perché violenza alle donne (Emanuelle Around the World ) zase v předstrojení vyšetřuje novodobé otroctví a film Emanuelle e gli ultimi cannibali (Emanuelle and the Last Cannibals) se veze na začínající vlně kanibalských filmů. Dalším počinem byl Suor Emanuelle, ve kterém se hlavní hrdinka snažila přestat s hříšným životem a tak prakticky celou dobu nesundá jeptiškovskou uniformu. La Via della prostituzione (1978 Emanuelle and the White Slave Trade) je o obchodu s bílým masem.
Všechny tyto filmy samozřejmě existují ve spoustě střizích (od koukatelných až po ty hardcore necenzurovaný).

Další kopa filmů není tak zásadní. Zahrála si v řadě exploitation bijáků, kterých se tehdy točily mraky. Většina z nich byla v Americe distribuována jako Emanuelle. Za zmínku stojí až Le Notti erotiche dei morti viventi (Erotic Nights of the Living Dead), což je zombie horor mixnutý sexem. Dalším zajímavějším počinem je The Bushido Blade (1981), kde si zahrála vedle takových kapacit jako jsou Toshirô Mifune nebo Sonny Chiba.


Další Emanuellin příběh je z prostředí ženské věznice (Violenza in un carcere femminile) a celou oficiální sérii ukončuje opět vězeňský a hodně krvavý Emanuelle fuga dall'inferno (Emanuelle Escapes from Hell).

Celá osmdesátá léta jsou pokračováním započatého díla. Herečka se objevuje v řadě více či méně pamětihodných snímků (Caligula: The Untold Story, Horror Safari, post-apokaliptický Endgame, fantasy Ator the Fighting Eagle, film s Tracy Lord Object of Desire, Metamorphosis,...)

V téže době se vrací k módě a začíná navrhovat kostýmy pro řadu filmů jako je třeba kritiky a diváky vysoce ceněný Troll 2 (imdb).
V roce 1991 umírá její manžel a Laura Gemser se nadobro loučí s filmovým světem. Jejím posledním filmem se stal Love Project.

Je přirozené, že lidský a umělecký sajrajt jako je Paris Hilton má na netu tisíce stránek, ale je divné, že taková ikona jako Laura Gemser nemá v podstatě žádnou. Pokud se nejedná o produkci pro teenagery, tak má kultovní postava malou šanci, že se jí bude někdo na internetu zabývat. Ach jo...

http://mrs.laura.gemser.sblog.cz (český blog)
http://www.imdb.com/name/nm0002098
http://www.csfd.cz/herec/6234-gemser-laura
http://www.cultsirens.com/gemser/gemser.htm
http://lauragemser.livejournal.com

V televizi jsem zahlédl jakýsi hraný dokument o herečce Natalie Wood. Dabing byl jako vždy totálně iritující, takže jsem se nedíval víc jak deset minut. Ale aspoň jsem si připomenul  tuto skvělou, oskarovou a u nás poměrně neznámou herečku. A nejen ji, ale také její mladší sestru Lanu, která hrála bondgirl v mé oblíbené bondovce Diamonds are forever (spoiler: byla vyhozená z okna).

Natalia Nikolaevna Zakharenko se narodila v roce 1938 ruským emigrantům. Jako čtyřletou ji přísná matka přivedla k filmu a z Natalie se stala poměrně velká dětská hvězda. Díky svému talentu neuhasla jako ostatní slavné dětičky, ale naopak stoupala stále víš. Zahrála si v mnoha klasických filmech (West Side Story, The Great Race, Rebel Without a Cause) a po boku těch největších z největších (Steve McQueen, Jack Lemmon,  James Dean, Robert Redford, Charles Bronson,...). Je držitelkou tří hereckých Oskarů.
To by nebyla slavná herečka aby neměla dlouhý seznam slavných milenců... Alespoň se lecos šeptalo (Elvis, Michael Cane,..). Nakonec se stala dvakrát maminkou a na čas si dala  hereckou pauzu.

Ve svých 43 letech jachtovala u Catalina Island se svým manželem Robertem Wagnerem a kamarádem Christopherem Walkenem a v noci spadla do vody (ze které měla celoživotní fóbii). Snažila se ještě vylézt na záchraný člun a volala o pomoc (posádka jachty prý nic neslyšela), ale nakonec ji ledová voda pohltila.

http://www.imdb.com/name/nm0000081 (profil anglický)
http://www.csfd.cz/herec/927-wood-natalie (profil český)
http://en.wikipedia.org/wiki/Natalie_Wood (profil anglický)
http://www.imdb.com/title/tt0389121  (zmiňovaný dokument)
http://www.nataliewoodonline.com  (fan stránky)
http://www.joeshoopack.freeservers.com (fan stránky)