Dneska jsem měl příšerný zážitek. Něco jsem si šel očíhnout do optiky. Hned po vstupu do prodejny na mě udělal nálet prodavač a začal mě klasicky bombardovat, jak to otravný personál v obchodech, kam nikdo nechodí, dokáže. Asi jsem vypadal jako typický zákazník, tak mi dopomáhal jako dítěti ke zjištění, že si chci koupit pánské brýle. Já takové lidi prostě neumím odpálkovat. Nemám dost chladné srdce. Rád je nechávám žít v domnění, že dělají něco užitečného, že pomáhají. Když jsem odmítal nabízené modely, boreček mě poučil, že se to musí vyzkoušet, protože to na obličeji vypadá jinak. S tím bych souhlasil, kdyby nemluvil o jakémsi předraženém Prada shitu. To už jsem měl celou polici prohlídnutou, tak jsem nechtěl naše utrpení prodlužovat. Řekl jsem mu tedy název modelu, který bych chtěl vidět. Naivně jsem si myslel, že řekne, že ho nemají a já půjdu. On ale vykulil oči a prohlásil, že o tom nikdy neslyšel. Tak jsem dost znervózněl, jestli jsem náhodou nespletl název. Nakonec se musel podívat na internet, aby se seznámil s jedním slavným, pro něj však naprosto neznámým, modelem. Cokoliv jsem řekl, tak vůbec nepochopil a mluvil o něčem jiném a já už byl tak vystresovaný, že jsem se určitě začal zadrhávat a kdybych včas neutekl, tak bych se možná rozplakal. 

 Proto jsem se rozhodl napsat takový malý průvodce mými nejoblíbenějšími modely. Jde o klasiku, která úspěšně obhajuje sebe samu už dlouhá desetiletí. Tento rok se vše opět vrací a je třeba si ujasnit pár věcí. Není dobrý být blbější, než prodavač. Samozřejmě, že výběr brýlí je velmi individuální záležitost a nabídka je docela velká (v zahraničí obří), ale u základní tvary je dobré nazývat je jejich jmény. Sice vám prodavač nebude rozumět, ale pořád je to lepší, než si jako dvě opice posunky ukazovat design vaší představy. A vůbec by bylo nejlepší naučit se ty blbce posílat do hajzlu a vybírat si v klidu vlastním tempem. Na těch dvacet vystavených kusů nepotřebujete pomoc nějakého nevzdělaného snaživce.

 Názvy modelů v článku pochází od firmy Ray Ban a jsou běžně užívány pro podobné tvary a napodobeniny jiných výrobců. Co se týče přímo originálek, tak já měl vždycky problém s logem, které je na skle. To se tam začalo razit někdy na začátku devadesátek (aby se odlišil originál od kopií – jak mi bylo řečeno). Mě bylo vždy proti srsti někomu dělat reklamu (a nedostat zaplaceno). A mít nápis na ksichtě už je moc. Navíc to malé logo hrozně přitahuje pozornost. Chápu, že si ty brýle lidé kupují právě kvůli tomu malému nápisku v domnění, že je to posune na další level, ale takový přístup není sympatický člověku se základní intelektuální výbavou. Takže originální rejbenky vás bohužel přišoupnou ke stádečku vylízaných snobů. Nicméně pokud natrefíte na nový kus do sedmi stovek (v obchodě je to o nějakou tu tisícovku víc), jedná se o dobrou koupi. Mají kvalitní optiku a konstrukci. Oproti levným verzím vydrží o poznání déle (pokud na ně nešlápnete, jak to dělávám já).

 Aviator – Pilotky se začaly vyrábět v roce pro armádu už v roce 1936 (piloti ale v praxi většinou létali bez brýlí). Civilové si je ale mohli užívat až po roce 1938. Popularitu jim přinesl během druhé světové války generál Douglas MacArthur. Na opravdu masové popularitě zapracovaly samozřejmě známé tváře a kultovní postavy. Tvar skel dodává člověku drsnou vizáž, kterou je třeba respektovat, takže se tento design stal populární u policie.
 Podle mě jde o nejklasičtější sluneční brýle, které nebyly součástí nějakých výrazných módních vln. Jsou jednoduše nadčasové. Komu sluší, ten si může gratulovat, protože žádné jiné nemají tak vysoký cool faktor. Ale pozor! Badass look si vyžaduje badass přístup, takže ti, co se poserou, když někdo bouchne do stolu, by měli přejít raději na Wayfarer.

 Cats 5000 – Nic jiného, než plastová verze pilotek. Tuto zimu jsem je nosil nejvíce. O jejich historii nevím nic a už vůbec mi není znám původ jejich názvu (půjde asi o nové komerční označení). Že by byly v minulosti nějak extra populární, jsem nezaznamenal, ale rozhodně, díky silnějším a barevným obroučkám, rozšiřují možnosti klasického tvaru.

 Wayfarer – První kus byl vyroben v roce 1952. Šlo o revoluci jak tvarovou, tak i materiálovou (plast nahradil tehdy převládající kov na obroučkách). Tento model se stal díky tehdejším mladým celebritám velmi populární. Velice brzy se začaly vyrábět různé tvarové odvozeniny, které byly často zaměňovány s původním designem. Od šedesátých let začala obliba těchto brýlí klesat. Nová módní vlna přišla až s padesátkovým retrem v osmdesátých letech, kdy se tyto brýle objevovaly na očích slavných osobností a filmových postav. Prodávaly se statisíce kusů. V devadesátých letech už po nich ani pes neštěk. Díky populárním osobnostem, které začaly objevovat vintage tvary, se v roce 2007 opět rozjela masová výroba.
 Tyto brejle jsem nikdy moc nenosil. Vypadám v nich mladě a málo tvrdě. Každý by si na mě vyskakoval. To nemohu připustit. Navíc teď jsou díky módní vlně spojeny s nízkou inteligencí. Uvidíme za pár let.

 Clubmaster (browline) – Další klasický model. O historii nevím skoro nic, než že se tento typ vznikl v roce 1947. Většinou šlo o dioptrickou variantu. Revival si brýle zažily v osmdesátých letech. Teď se vrací do módy jako alternativa Wayfareru, jehož popularita dosáhla vrcholu někdy před rokem (na západě ještě dřív). Jsou pro lidi, co se nebojí někoho sejmout kovovou tyčí.
 Tyto brýle jsem nosil koncem devadesátých let, kdy vystřídaly lennonky (respektive se s nimi střídaly – foto nahoře), aby byly později vystřídány opět lennonkami. nevím, kde jsem k nim přišel. Od té doby jsem na ně v podstatě nenarazil. Doufám, že díky letošním trendům si alespoň jedny pořídím.

 Balorama – Veliká akční klasika. Netuším, kdy se začaly vyrábět, ale můj odhad je někdy kolem roku 1970. Předtím i potom se vyráběly podobné modely (za všechny třeba Ray Ban Predator), ale toto je pro mě takový malý kult. Největší popularitu jim přinesl Clint Eastwood ve filmech ze série Dirty Harry. Potom i další drsňáci, co si umí sjednat pořádek. Tento typ podle mě sluší většině lidí, pokud si vyberou správnou velikost. Dobře sedí na obličeji a ze všech předešlých modelů nejlépe chrání oči.

  Teď už víte víc, než průměrný prodejce ve specializovaném krámě. Při výběru se řiďte vlastním vkusem, ale také si nechte poradit (né od personálu), ať nevypadáte jako trotli. Já za život vyzkoušel opravdu hodně typů a vždy jsem nakonec zakotvil u klasiky. Né nadarmo ty modýlky přežily tolik dekád beze změny. Pamatujte, že každý model má několik velikostních i designových variant a pokud vám zkoušený kus nesedí, sáhněte po jiném. Je tu samozřejmě celá řada dalších dobrých brejliček, ale pokaždé musí být retro. Pokud ne, tak bych ještě doporučovat udělat si zbrojní průkaz, koupit pistoli a munici, jednomu náboji zbrousit špičku a pak si s ním ustřelit hlavu.

 Už nějaký ten pátek je v prodeji nová „retro" kolekce tenisek firmy Botas. Jedná se o překopání tradičních botasek z roku 1966, které se během desetiletí staly českou ikonou a i v konkurenci zahraničních značek se vždy našlo pár fajnšmekrů, kteří si je po revoluci kupovali, takže výroba mohla mimo zájem široké veřejnosti pokračovat dál a boty dokonce jako jedny z mála nesly nápis Made in Czech Republic. Kultovního modelu se chytli dva študáci (VŠUP) Jakub Korouš a Jan kapitán Kloss a přepracovali ho v rámci své klauzurní práce. Výsledek se lidem z Botasu líbil natolik, že si všichni podali ruce a třináct nových modelů nyní prodává Baťa ve svých krámcích.
 
Né každý, z těch třinácti modelů, ve mě vzbuzuje nadšení, ale už první seznámení s řadou může ledacos prozradit o kusu dobře odvedené práce. Bota jako taková se změnila v podstatě jen co se týče barev, materiálu a loga. Dále pak je trochu rozšířená špička (díkybohu), což ale není poznat.
K neuvěření je obrovská změna, kterou přinesly barvy. Boty jsou k nepoznání od tradičního barevného modelu. Některé kusy se ještě drží klasiky, ale většinou mají totálně odlišný charakter. Doufám, že podobnou změnou jednou projdou tenisky Prestige, které jsou ve své podstatě dost cool, ale pořád mají několik prvků, které je třeba změnit, aby se z nich smyla ta sockovská pověst.

 Kromě pečlivého výběru materiálu, barev a kvalitního zpracování (prověří čas), mají nové botasky i pěkné balení a příslušenství. V originální žluté krabici najdete plakát (matný papír, žádný lesklý shit), placku a pohlednice s motivy vašeho modelu a pokud budete mít štěstí, dostanete u Baťi i oldschool pytlík na přezuvky (very cool). Tvůrci se chlubí i jakýmsi příběhem, který si každý typ nese. Já tady na takové maketingové tahy moc nejsem. Vůbec mě nepřitáhnou hesla typu „se mnou dojdeš nejdál", protože vím, že je to reklama a ta jak je známo lže. Vím o tom hodně, sám to dělám. Takže jestli má každá bota svoje motto je mi ukradené. Je to milý bonus, ale hlavní je vzhled, kvalita, lokace výroby a případně i tradice (a cena, že). Nicméně lidé se chtějí bavit, takže spíše sáhnou po obuvi s plakátem, než po něčem anonymním. Botky jdou na dračku, takže to asi funguje.

 Osobně mám přes veškerou spokojenost i několik dalších připomínek. Podrážka je epic fail. Vzorek s nápisem „botas" možná vypadá dobře na fotkách, ale v praxi už to nemá žádnou výhodu. Asi jde o výrobek pro Pražáky, kteří denně ujdou deset metrů, takže jim jde spíše o efekt, když někde sedí s nohama na stole. My venkovští kluci potřebujeme podrážku kvalitní a bez zbytečných pičovinek. Jednak se do těch písmenek usazují kamínky, což mě krutě vytáčí a pak ty tenisky občas divně lupou při chůzi. Možná chodím jak prase, nebo tu máme špatné povrchy, nicméně je to seroucí. A v neposlední řadě takový nápis houby vydrží.

 Druhou věcí, tentokrát opravdu subjektivní, je celkový styl propagace vezoucí se na moderní vlně designových trendů, které já moc nemusím. Mám rád jinou estetiku a celá botasková kampaň je v podstatě jejím opakem. Je prakticky nemožné, abych si vybral oblečení v nějakém designovém shopu. Na jednu stranu mi to přijde mnohdy až infantilní a nevkusné a na stranu druhou sterilní a bez duše. Boty samy o sobě se mi většinou líbí, ale vše kolem nich si mé srdce rozhodně získat nemůže. Vrcholem všechno je nudné logo, které je sice vymyšlené dobře, ale k edici bot, u kterých se používá slovo „retro", se nehodí. Nicméně cílová skupina byla zasažena, takže je všechno v pořádku.

 V čem ale vidím tu bombu, kvůli které to tady taky celé píši, je vůbec fakt, že se na našem území vyrábí něco podobného. Žádná hala s dětskými otroky někde v Číně, ale české ruce ve Skutči. Je to opravdu takový malý zázrak, tahleta alternativa. Jsem přesvědčen o tom, že tohle může být opravdová konkurence západním značkám. Když ke všem plusům připočítáme tradici, kult a fakt, že je celá bota sešita na našem území, je dobré kolekci zvážit při příštím nákupu. Cena (od 1599) může být trochu surovější pro některé lidi, ale je třeba vzít v potaz kvalitu a jedinečnost výrobku. Je to opravdu luxusní designové zboží, s velkou péčí vyrobené a jeho hodnota je ve skutečnosti o něco vyšší, protože se vlastně jedná o designový objekt. S trochou nadsázky je zakoupení takovéhoto výrobku i aktem vlasteneckým. Rozhodně více vlasteneckým, než hajlování na náměstí. Podpora domácí výroby je v dnešní době velmi důležitá. Snad se to pomalu a dobře rozjede a nestane se z toho moc velká snobárna...
 Pokud bych si měl tento rok koupit jen jednu věc, Botas 66 je jasná volba. A všimli jste si, že Botas zní stejně jako Pinkass? Nedočkáme se pinkássovského modelu?

http://www.botas66.cz

 Anglická malířka a modelka Susan Murray Stokes se narodila 7. Května 1946 v Boutnemouthu. Dětství prožila v Indii a na Srí Lance. Vždy měla kladný vztah k umění, zejména k malování. Na začátku šedesátých let se přestěhovala do Londýna, kde začala studovat uměleckou školu.
 V té době se se kličkami osudu dostala až k modelingu. Pózovala mnoha slavným fotografům, jako byli Bert Stern, Richard Avedon, Irving Penn a hlavně jeden z nelepších módních portrétistů David Bailey. Její kariéra nabrala smrtící tempo. Objevila se na titulkách největších módních magazínů po celém světě. Stejně jako mladší Twiggy se stala symbolem šesedátých let.
 Po pár letech ji pendlování mezi New Yorkem, Londýnem a Paříží přestalo bavil a odjela na čas meditovat do Himalájí. Po návratu z hor začala rozšiřovat své vzdělání v uměleckých řemeslech. K módě se vrátila na krátkou dobu ještě v sedmdesátých letech. Od té doby se věnuje nevíce malování. Její styl je hodně tradiční. Taktéž témata volí klasická (portréty, krajiny zátiší,...).
 V součastné době žije v Bostonu se svým manželem. Má dvě děti.

Každý, kdo se jen trochu zajímá o módu a styl let minulých, jistě musel několikrát zakopnout o fotografii Peggy Moffitt, která vedle modelingu lehce zabruslila i do filmu.
Její styl byl velmi charakteristický. Odvážný, až skoro divadelní makeup, umělé řasy, účes (five point), modely návrháře Rudiho Gernreicha a fotografie Williama Claxtona z ní udělaly stejnou ikonu své doby, jakou byla třeba Twiggy.

Peggy se narodila v Kalifornii léta páně 1939. Do patnáctého roku života navštěvovala Malboroughnskou dívčí školu a večer pracovala v butiku v Beverley Hills.
Otec Jack Moffitt byl hollywoodský scénárista (imdb) a napsal přes dva tucty filmů (např. Night and Day s Cary Grantem). Když Peggy povyrostla, odstěhovala se do New Yorku, kde začala studovat na herecké škole. Naučila se tanci a divadelnímu umění. Po návratu do LA byla nevyhnutelná snaha prosadit se u filmu. Svůj debut si odbyla roku 1955 v komedii You're Never Too Young s Deanem Martinem v hlavní roli. Během padesátých let se objevila v řadě dalších filmů. Vždy šlo o malé role.

S rokem 1958 na scénu přichází fotograf William Claxton (fotil hodně jazz a McQueena) se kterým se Peggy potkává během focení obalu desky Something for Both Ears (Chet Baker). O dva roky později mají svatbu (syn Christopher – 1970). William od roku 1956 fotografoval módní výtvory Rudiho Gernreicha, takže se postupem času všichni tři domluvili na spolupráci. Je dost obtížné narazit na fotografii, která by nebyla dílem těchto tří.

Roku 1964 přitáhli pozornost odvážným návrhem plavek bez horního dílu, kterému se začalo říkat monokini. Tento v praxi téměř nepoužitelný model se v té době málo kdo odvážil předvádět a tak se Peggy stala jednou z prvních modelek, které předváděly nahoře bez.
Její spolupráce s Gernreichem však nespočívala jen v oblékání jeho modelů. Společně pracovali na návrzích oblečení a přehlídek až do jeho smrti (1985).

V roce 1966 se už jako módní ikona ukázala ve dvou kultovních a stylotvorných filmech. Prvním z nich je frasncouzská absurdita z prostředí modelingu Qui êtes-vous, Polly Maggoo? (a.k.a. Who Are You, Polly Magoo?) a druhý je světoznámé Antonioniho dílo Blowup (Blow-up, Zvětšenina). Role jsou opět malé, ale nezanedbatelné.

V posledních letech pořádá Peggy se svým manželem různé akce, výstavy, vydávají knihy fotografií a kdo ví co ještě.

http://peggymoffitt.blogspot.com
http://www.imdb.com/name/nm0595659
http://www.citypaper.net/articles/091301/cov.fall.qanda.shtml
http://www.modcolors.com/modera/moffitt.htm
http://en.wikipedia.org/wiki/Peggy_Moffitt
http://www.phxart.org/pastexhibitions/gernreich.asp
http://expolounge.blogspot.com/2007/04/mod-trio.html
http://vintagefashionguild.blogspot.com/2006/01/peggy-moffitt.html
http://youtube.com/watch?v=8B2wbxI6CWY (pěkné slide show)
http://my.opera.com/the_evil/albums/show.dml?id=294655