JOHN WYNDHAM - THE KRAKEN WAKES
Vetřelci z hlubin bohužel nemají vystřelovací držky
Wyndham nasadil svým Dnem trifidů laťku tak vysoko, že jedinou možností jí bylo následujícím románem pokorně podejít. Ještě jsem nepřečetl všechny jeho knihy, takže nevím, zda se někdy dostal nad svoji vizi postapokalyptického světa plného slepců a pochodujících kytiček, ale s Vetřelci z hlubin to rozhodně nedokázal. Zatímco v ostatních románech, které jsem zatím měl tu čest číst, byli hrdinové v centru dění, tady se prakticky na všech stránkách dovídáme o tom, co napsaly noviny, nebo řekl nějaký vědec coby teorii. Musím upozornit případné čtenáře, že si mnoho akce neužijí. Slibný začátek, kdy vzduchem létají červené ohnivé koule (které se teď objevily i u nás – link) se brzy přeleje do sledování různých médií a vytváření doměnek. Autor tu dává na obdiv svoje znalosti prakticky čehokoliv od politiky až po geografii. Docela dobře se to čte, působí to věrohodně a nic není hnáno do absurdna, takže i po půl století vše působí naprosto součastně.
Bohužel se události ve větší, či menší míře opakují a žádná opravdová zábava nepřichází, takže do děje místy prosakuje nuda. Já očekával nějaké trifidí masakry a dostal jsem jenom šťouchání do Rusů a nějakou tajemnou hrozbu z hlubin. Je to dobrá kniha. Opravdu chytře napsaná a promyšlená. Při zpětném pohledu musím uznat naprosto přesvědčivé podání a místy je až s podivem, kolik odvážných spekulací tam Wyndham nacpal. Bohužel se to trochu vychýlilo od očekávaného žánru a tolik mě to nechytlo. Ovšem brýlatý intelektuál, který nepotřebuje masakry ke štěstí, si bude broukat pod vousy a dlouze se zamýšelt nad poselstvím tohoto díla.
29.05.2009 • rubrika: LITERASS • komenty (0)
Už od malička jsem měl zálibu ve věcech lehce hrůzných a bizarních. Donekonečna jsem z plastelíny modeloval různé příšery (hit byla medůza ze Souboje Titánů, nebo Širokko ze Záhady hlavolamu) a byl jsem vděčný za jakýkoliv strašidelný obrázek. Když jsem tedy, zřejmě po tátovi, zdědil knížku Radovana Krátkého s barevnými ilustracemi Miroslava Váši, byl jsem v sedmém nebi. Kniha Bubáci (1961) se okamžitě stala mojí biblí. V bezpečí domova jsem si mohl prohlížet různé příšery, které jsou seřazeny pěkně abecedně (anděl - žitavec). U každé bytosti je povídání doplněné krátkými pověstmi o tom, jak se to či ono strašidlo projevovalo. Text ale nebyl to, co mě fascinovalo. Knihu dováděly k dokonalosti právě ty perfektní ilustrace. A to žádné miloučké jako tomu je v dnešních knihách o strašidlech, ale pěkně hrůzné vyobrazení vylučující jakoukoliv laskavou stránku bubákovu. Však je také kniha určena až dětem od jedenácti let. A mě bylo kolem pěti. S vyvalenýma očima jsem si prohlížel naprosto děsivou můru vystupující ze tmy, nebo Ďábla se špičatými zuby k trhání masa. A ty jejich grimasy na mě v jistém smyslu působí dodnes. Pekelné a kultovní dílo. 
Já tady těmto literárním idolům mládeže nejsem moc nakloněn. Nebaví mě. Jsou strašně prázdní, blábolící a nezáživní. Jejich přitažlivost spočívá v jejich zkaženosti a provokativnosti, která jim dodá cool auru a pak jejich filosofování, jenž dodává zdání kvality. Možná se můj názor neslučuje s kosmickou pravdou, každopádně já tyhle ty smradlavé básnické živly s lahvinkou vína v ruce nikdy neměl rád. A tento můj přístup se samozřejmě odráží i v hodnocení knih jakým jsou třeba Dharmoví tuláci. 
Zrovna jak o tom tady v diskuzi byla řeč, snad den po tom, projížděl jsem regály v knihkupectví a titul Kouzelné autíčko mě úplně praštil přes oči. Knihu jsem lapnul a bez rozmyšlení ji v rámci nákupní horečky zakoupil. Potom mi ležela na polici dokud jsem nepřečetl dvě plánované bondovky. Docela jsem se těšil, protože dětská kniha od Iana Fleminga je zajímavé zboží. Navíc literaturu pro naše nejmenší jsem nečetl pěknou řádku let. Pustil jsem se tedy bez předsudků do čtení. 
Obyčejně dávám do nadpisu originální názvy. Všechna díla, o kterých tady píši totiž nemusí mít český distribuční název. Byl by v tom guláš nehledě na to, že české názvy nesnáším a nevidím žádný přínos v jejich šíření. Dostal jsem se ale k případu, kdy nemohu jinak, než vyrukovat s českým názvem. Jde o československé vydání Flemingovy sedmé bondovské novely Goldfinger. Veledílo vyšlo v populární edici Magnet roku 1970. Zřejmě si někdo řekl, že je třeba ukázat kulturní otevřenost našeho socialistického zřízení a tak spatřil světlo světa Zlatý fantóm. 
Tuhle knížku jsem tu prostě musel zmínit. Byla totiž moje první. Úplně celá přečtená od začátku do konce. Takovou radost jsem z toho měl. V tom čase mě čtení docela sralo, jako všechno, co jsem se učil ve škole. Raději jsem běhal někde po lese nebo řešil něco důležitějšího. Ale jak jsem to přelouskal, něco se ve mě zlomilo. Potom už šla kniha za knihou. 
Erotická literatura nepatří k artikům, které bych vyhledával. V knihovně mám ze studijních důvodů jenom nějaký ty hodně starý věci typu De Sade. V podstatě toho ani moc neznám. Existují však díla, která se do popkultury zaryla tak silně, že i ignorant jako jsem já, po nich musí nutně sáhnout. A co si budeme povídat, Emmanuelle je sakra pojem. Podle knihy vznikl ultra mega úspěšný film, který má mnoho a mnoho pokračování a pár dalších paraelních sérií, jako je moje oblíbená Emanuelle s Laurou Gemser.
Si asi devadesát procent čtenářů řekne, jak můžou být nějaká Brava cenná. Můžou... přinejmenším sentimentální hodnota tu bude. Já si ty časáky totiž tehdá kupoval. Byly i jiné zdroje hudebních a filmových informací, ale tenhle magazín byl pojem. Tam se vždycky čumělo. Navíc články byly krátké a srozumitelné a to jsem přesně potřeboval. A teď po dlouhých letech mohu listovat a vzpomínat. 
V té době byl Michael Jackson borec největší. Výtisk Bravíčka bez něj by byl poloviční. Tak je teď sranda sledovat, jak se každým dalším vydáním víc a víc rozpadá. 
Zajímavé byly i filmové fotoromány. Celý film od začátku do konce jako komiks. Tehdá se mě to docela hodilo, abych zůstal v obraze, protože do kina tak maximálně s tátou na Star Wars nebo Nekonečný příběh. Dnes se na to dívám jako na nejhorší možné spoilerování. Ještě horší než recenze Mirky Spáčilové. Nevim, co to mělo za význam. Prozradit závěr Dokonalého světa se rovná zločinu. Fujky fuj... 
Co mě ale při pročítání těch osmdesáti (+/-) čísel příjemně překvalpilo, bylo vyvedení z omylu, že začátek devadesátých let byl vizuálně neúnosný hnus. Móda obecně byla samozřejmě špatná, ale spousta umělců (s Michaelem Jacksonem v čele) se oblékalo a česalo docela dobře a ani v dnešní době by nedělali žádnou ostudu. Třeba Take That vypadali, hlavně ke konci, jako nějaká indie kapela a k jejich dobru je třeba připočíst i fakt, že si písně sami psali i produkovali. To se později u podobných boybandů nevidělo. Spíše hodně gelu a tepláků. 
To byla četbička. To jelo jak lubrikované. Šup šup šup... Skoro na jeden zátah. Po neslaných nemastných a většinou i nudných Čelistech pořádná porce brakového dobrodružství jak se patří. Neodsoudit Benchleye po jedné knize se vyplatilo.
Pokud mi chyběly popsané postavy, tak jsem byl maximálně spokojen s jejich jednáním. U spousty novodobých filmů a seriálů mi vadí, že děj stojí na vylízanosti hlavních hrdinů. V každém romantickém filmu je moment, kdy je jeden z hrdinů po osudovém setkání načapán jak zahýbá s někým jiným, i když vlastně nezahýbá, pouze omyl. Jenomže to si druhá strana nenechá vysvětlit a "zahýbací" strana se o to ani nějak nesnaží. "Počkej, to není jak myslíš." "Nechci tě ani vidět." "Tak jo..." A máme další zápletku. Nebo třeba ten ultra přeceňovaný a velmi blbý serál Lost. Celý děj je postaven na tom, že se postavy chovají nerealisticky, debilně, dětinsky,... Pořád před sebou něco skrývají a když mají nadosah odpověď, tak místo aby položili otázku, začnou s nějakýma siláckýma kecama úplně mimo. Žádná snaha o rozumnou řeč. Hlavně se musí všichni znepřátelit aby bylo čím naplnit dalších sto dílů. 
Edice Comicsové legendy je opravdu záslužná věc. Poctivě od prvního dílu vydávat slavné komiksy, které tu díky komunistickému fašistickému režimu nemohly vyjít. Jedinečná příležitost si prolistovat historii. 
Barry Smith díl od dílu lepší. Je pravda, že je kresba v prvních sešitech zkratkovitější, ale hlavní postava, Conan, vypadá poměrně slušně. Není to ten svalovec, jak ho znají pamětníci z osmnácti vydaných sešitů, ale furt je to poměrně sympatická postava. Jak příběhy pokračují, kresba všeho kolem je preciznější, ale Conanův obličej je čím dál tím víc divnější. Okénko od okénka mění podobu a v mnoha momentech je horší, než kdybych ho nakreslil já sám. Opravdu nechápu, v čem je problém. Jakoby takový legendární kreslíř neviděl, že oči jsou posunuté milimetr nahoru a to vypadá dost blbě. Pokud je hlavní charakter dojebanej, tak to prostě zničí celý komiks. 
Takže jak je to teda s těma Čelistma...
