Tady je další z mých starých recenzí. Dříve jsem plánoval takové článečky, kde bych psal o několika mých oblíbených (a méně známých) deskách. Mívám různá žánrová období, takže když by jedno skončilo, napsal bych článek třeba o pěti albech. Na začátek jsem si vybral skvělý soundtrack, ale asi jsem byl nějak unavený, takže to nedopadlo nějak zářivě a zbytek článku jsem raději nedopsal.

 Sedmdesátá léta byla naprosto výjimečnou dobou, kdy se i největší hudební osobnosti klidně mohly zaprodat pornoprůmyslu a natočit skvělý soundtrack a ještě si ve filmu zahrát (hudební roli). Bubeník Bernard "Pretty" Purdie svého času spolupracoval s desítkami světových hvězd (The Rolling Stones, Aretha Franklin,...) a v roce 1974 přijal nabídku, aby vytvořil hudební doprovod k prvnímu černošskému pornofilmu (je označován jako černošský, ale hrají tam stejnou měrou i běloši). Svoji práci splnil a nejen že celý soundtrack složil, se skupinou nahrál a zprodukoval, ale také si ve filmu zahrál sám sebe, takže měl rovnou i videoklip.
 Hudba samotná je výbornou fůzí jazzu, funku a soulu. Drží se v klidném tempu, ale má patřičný ráz.
 Titulní track je docela v pohodě, ale nestojí za vyzvihování. Zato druhá sladba Touch me again už má správnou sexy atmosféru. Ženský vokál, gradující dechová sekce. Další track je opět hodně vyklidněný s jazzovým saxofonem a piánkem. Následující písnička s mužským vokálem je v podstatě to samé. All Pink On The Inside je nejvtipnější a nejsprostší kus. Nese se v rychlejším tempu a ve filmu doprovází šílené kabaretní číslo. Opět obsahuje skvělou dechovou sekci se saxofonovými vyhrávkami. Pass me not má překvapivě velmi gospelový nádech. Z toho by lidem v kostele vlhly oči. Ve filmu však nakonec vlhne i něco jiného. Poslední track začíná funky bicím sólem. Potom se přidají další nástroje. Vše se veze na klasickém basovém spodku. Kopák udává skoro až disco rytmus a hammondky to zase klidí do jazzových vod. Celá nahrávka skvěle kompaktní.
  Dlouhou dobu byla deska nesehnatelným zbožím. Na intenetových aukcích se vinyl prodával za neuvěřitelné sumy. Dnes není problém sehnat CD, které vydala společnost Light in the Attic, i u nás.
 Pro milovníky soulovějších věcí povinnost.

http://lightintheattic.net/releases/lialeh/index.php
http://audio3.cz

Není nad to si plnit sny. Dělat si radost. Díky své vrozené skromnosti jsem nikdy nefantazíroval nad ničím nedostupným. Mé tužby zůstávaly při zemi. Jednou jsem si přál tenisový míček, podruhé hliněné kuličky. A potom jsem to uviděl. V televizi běžel klip hudební skupiny Guns N´ Roses. Dlouho jsem pak nevěděl jak se skupina jmenuje, ani že skladba nese název You Could Be Mine. Podstatné bylo, že jsem si to zamiloval od prvního poslechu.
Samozřejmě, že na zamilování měly velký vliv záběry z Terminátora dvojky. Arnold byl tehdy borec největší a s brokovnicí v ruce v černých brýlích byl neodolatelný snad pro každého chlapce, který nemusel pornoherce Stalloneho, nebo Van Dammíka. Navíc tehdy jsem se ještě moc nemohl dívat na takové filmy, takže tohle video byla jediná legální cesta jak vidět Arnolda v akci.
Ale tím nejdůležitějším byla samozřejmě hudba a celkové zpracování videoklipu. Do té doby jsem muziku moc nevnímal. Ono také nebylo co, až na pár hitů (nevrendinstóórrrýýý, že ano), které už začaly být lehce přešlé. Takže najednou taková audiovizuální bomba. Totálně mi to rozhodilo mozek. Něco jako autohavárie, po které je člověk nadosmrti mrzák. Od té doby jedině rokenrol. Je třeba hodně zajímavé, že si pamatuji všechna shlédnutí tohoto klipu v televizi. Vím přesně místo a okolnosti. Mám přesné vzpomínky i na další pořady s GN´R. Podobně je tomu i se skupinou Wanastowi Vjecy. Taky si naprosto čistě vybavuji, kdy a kde jsem poprvé viděl klip ke skladbě Lži, sex a prachy a komentáře lidí kolem mě. Na takovéto věci já mám totiž hlavu. Jinak je to cedník.
Co budu povídat, klip výborně propojuje akční film s rockovým koncertem. Filmové ukázečky perfektně doplňují hudbu (výbuch budovy do Slashova sóla). Správná agrese, energie,... Do toho všeho je jako bonus zasazen příběh, kdy T-800 dostane za úkol zlikvidovat právě koncertující kapelu. Skvělá pointa na závěr. Byl jsem maximálně uchvácen. Škoda, že se tahle věc nemohla kvůli ukázkám z filmu dostat na DVD Welcome to the Videos.
A jak moje nadšení rostlo, tak jsem si na papír kreslil svoje vlastní obaly na singl. To jsem ještě nevěděl přesně název kapely, tak jsem nahoře nechal místo, abych ho tam mohl později dopsat. V tu dobu se mi v hlavě začala tvořit materialistická touha být majitelem originální nahrávky. Když tenhle nářez hráli na dětském táboře v Náměšti nad oslavou, už jsem měl jasnou představu, jak by měl celý obal vypadat a dost krutě jsem tu placku potřeboval vlastnit. Nikdy dřív jsem po žádném hudebním nosiči netoužil. Měl jsem jenom gramodesku s Rumcajsem a jinak mě ani nenapadlo, že bych měl i nějakou muziku. Takže jsem vyslal do éteru své skromné přání. A tento rok se ukázalo, že pokud si člověk přeje něco dostatečně intenzivně, vyplní se mu to. Jo, koupil jsem si singl You Could Be Mine s Terminátorem na obalu a s klidem mohu odškrtnout další položku na seznamu dětských snů. Teď to ještě nějak poslat tomu debílkovi do minulosti... To ještě budu muset pořešit.

http://www.youtube.com/watch?v=VlzptZ9wieQ
http://en.wikipedia.org/wiki/You_Could_Be_Mine

Nevím kolik mi mohlo být. Tak čtyři roky? Prostě jsem byl malý blbý chlapeček, který nemá z ničeho rozum. S tátou jsem šel k nějakým lidem o pár baráků nahoru Foltýnovou ulicí v Bystrci. Měli video. Měli hromadu kazet. Měli Nekonečný příběh. Já to celé viděl. Od té doby se můj život změnil. Začal jsem v rámci možností holdovat kvalitní kinematografii a muzice. Když dětičky ve školce řešily jak udělat v písku propojku (dvě díry spojené tunelem), já jsem seděl na kyblíčku a přemítal nad seriály jako Batman nebo Knight Rider, které jsem sledoval na rakouské ORF. Potom samozřejmě Clash of the Titans. Největší hit byl ale příběh šikanovaného Bastiana, který prožívá dobrodružství nad otevřenou knihou. Superhrdina byl Atrej (Atreyu) se svým koníkem a psodrakem. Netuším, jak se mi to tenkrát spojilo, ale hudebním hitem číslo jedna se stala píseň The NeverEnding Story, kterou nazpíval gay zpěvák Limahl. Asi jsem měl dobrou paměť na melodie, nevím. Ani jsem neměl magneťák, nebo gramofon a rádio jsem tehdy neposlouchal. Výsledkem bylo, že jsem si tento vál zpíval bez znalostí slov dokolečka dokola. A to se mnou táhlo až do června roku 2008, kdy jsem narazil na starý singl s tímto superhitem. Fantazie.
Z osmdesátek toho moc nevydržím poslouchat. Tohle je však nadčasové. Mám rád počáteční náběh z ticha (klasikááá) a pak chytlavé melodie ve slokách a refrénech. Výborné jsou vokály a hlavně atmosferická instrumentální složka nemá chybu. Ostatně celý soundtrack americké verze filmu od Giorgio Morogera je moc dobré poslouchání.
Na druhé straně singlu je vylisována instrumentální skladba Ivory Tower, která je v jiné verzi, než ve filmu zaznívající. Tuto věc moc nemusím. Dost by mě zajímalo, jak je to s těmi německými a americkými verzemi. Podle všeho by měli mít naší západní sousedé soundtrack čistě orchestrální a Američané více popový. Tohle musím ještě vyzkoumat. DVD s filmem čeká ve frontě a ještě jsem ho ani nerozbalil. Na zadní straně píšou, že zvuk je anglický. Už se těším.
Nevrendingstóóórrrýýý nananananááá!
http://en.wikipedia.org/wiki/NeverEnding_Story_%28song%29
http://www.youtube.com/watch?v=3khTntOxX-k (klip)
http://www.youtube.com/watch?v=hk41k0_AiHM (japonečky válí)

Po mizerných prodejích debutového alba (The Velvet Underground and Nico – 1967) se skupina pomalu rozchází s Andym Warholem i Nico. Důvodů bylo více a dnes nejsou moc důležité. Velveti v té době hodně koncertovali a jejich představení se ze značné části zakládaly na hlučné improvizaci. S tímto přístupem se uchýlili do studia a za extrémě krátkou dobu nahráli desku diametrálně odlišnou od banánového alba a vůbec od všech trendů tehdejší doby. Je to jediná deska, na které jsou všichni členové původní sestavy bez jakýchkoliv hostů a vlivů (kromě studiových techniků). Dalo by se teda říct, že jse o jejich nejopravdovější nahrávku, kde je zachycena podstata této legendární kapely. Nekompromisní rock & rollové album, které jakoby ignorovalo posluchače a šlo si vlastní cestou. Veškerá líbivost je krutě ironická. Už samotný černý obal s fotografií vytetované lebky může napovědět, že nepůjde o příjemný psychedelický sen. Muzika vás zatáhne do té nejtemnější kobky a do očí vám bude stroboskopicky pouštět silné bílé světlo. Občas vás nechá zdánlivě vydechnout při měkkém světle, aby vám následně zarazila do mozku žhavý drát. Můžete vypnout přehrávač, nebo v tom najít perverzní zalíbení a zjistit, že jde o setsakramentsky dobrou věc, pod jejíž povrch se dostanete až po odhození společností podstrčeného vkusu.



"White Light/White Heat"
Na úvod žádná pomaloučká rozjížděčka, ale rovnou pořáný a dost chytlavý rock, který jde bez předehry rovnou do prostřed refrénu. Ničím nespoutaný projev bez exhibice sólových nástrojů. Pěkně živý kompaktní zvuk (oproti ostrému zbytku desky trochu tupý). Slavný text je o amfetaminu.

"The Gift"
Povídka Lou Reeda o chlapci, kterému se po delším odloučení stýská po jeho dívce a tak ji chce překvapit tím, že se nechá doručit v obrovské krabici až k ní. Jenomže po doručení si nejdříve musí vyslechnout šokující rozhovor svého děvčete a její kamarádky a nakonec skončí s nůžkama zabořenýma do lebky. Skvělým hlasem vypráví John Cale podbarven hudbou ze starého songu The Booker T. Skladba je nahraná ve stereu, přičemž jeden kanál obsahuje hlas a druhý muziku.

"Lady Godiva´s Operation"
Úžasná hypnotická věc s odvážně vloženými vokály. Se zvrhlým humorem pojednává o jedné zpackané operaci, kdy se z chirurgické změny pohlaví stane lobotomie. Instrumentálně i textově rafinované, výborné. Pro mě vrchol celého díla.

"Here She Comes Now"
Nejněžnější píseň z desky, původně psaná pro Nico. O významu textu se vedou diskuze. Kniha Nadoraz tvrdí, že je o tom, jak se holka možná udělá. Lou Reed zase pronesl, že je o člověku vcházejícím do místnosti. Já rád setrvávám ve sladké nevědomosti.
Tento skvělý track má pro mě jediný účel – rozněžnit člověka na následovný výpal.

"I Heard Her Call My Name"
Agresivní, hlasitý, drsný a nekrofilní song s pamětihodným pekelným sólem. Jednu dobu jsem se toho nemohl nabažit. Kapela samotná ale nebyla moc spokojena s konečným výsledkem, protože šlo prý jen o neúspěšný pokus dostat na desku energii a dravost živých vystoupení. Já osobně jsem však spokojen nadmíru, což považuji za podstatné.

"Sister Ray"
Extrém! Sedmnáct a půl minutový monstrózní jamový nářez. Improvizovaná rocková smršť. Song nahraný na jeden pokus, kde dostal každý člen kapely stejný prostor, aby si řekl, co chtěl. Prostě se zaplo nahrávání a jelo se. Až to skončí, tak to skončí. Brutální primitivní rachot. Muzikanti hrají různé motivy přes sebe a výsledek je podivně magický, plný energie. Napínavé v každém okamžiku.
Pokud jste se při poslechu dostali až sem a váš názor na celé dílo je pozitivní, musím vám pogratulovat – jste praví androši. Teď jen zbývá zakoupit pořádně tmavé brýle a vyrazit do nočního velkoměsta plného zločinu, drog a neřestí.

http://en.wikipedia.org/wiki/White_Light/White_Heat
http://www2.vltava.cz/store/GoodsDetail.asp?sCGood...

Nedávno jsem si vyhradil malinko času na projíždění mých desek, cédéček a kazet. Abych se trochu pokochal mojí skromnou sbírečkou a taky abych zjistil co všechno mám, co jsem komu půjčil, co už je v rozkladu, co už mě nebere a je třeba se toho se ziskem zbavit. Zároveň jsem si v hlavě skládal žebříček nahrávek, které mám nejraději, nebo které jsou pro mě jakkoliv jinak zásadní. Co bych ale dal na úplný top? Nějakou desku, která se mě líbí celá, kterou si mohu kdykoliv pustit! I když mám ve velké oblibě desítky alb, musím jedno vyzvednout nade všechny ostatní. A tím albem je dlouhohrající debut newyorské kapely The Velvet Underground z roku 1966. Je to deska jednoduchá, avšak pestrá zvukově i žánrově. Na jedné straně popová, na straně druhé avantgardní a v mnohém předbíhající svoji dobu.

Na počátku byl Warhol. Bledý týpek s blonďatou patkou, který toho moc neumí, ale dělá všechno. Byl inovátorem, šokoval. Chtěl točit filmy, ale neuměl to. Tak prostě zapnul kameru a nechal ať se natočí, co se natočí. Chtěl dělat hudbu, ale neměl tušení co se s těmi nástroji dělá. Tak objevil sic neznámou, o to však talentovanější skupinu, Velvety, a začal jim dělat něco jako manažera. Zadotoval jim lepší aparaturu a společně dělali audiovizuální show Exploding Plastic Inevitable ve které se lidé topili v záplavě barevných světel, projekcí a velmi hlasité hudbě, kterou produkovala živě hrající kapela s hostující zpěvačkou Nico. Součástí vystoupení byly i taneční čísla, nejčastěji se sadomasochistickou tématikou.
V době vydání VU&N se alba mnoho neprodalo. Firma se zřejmě zalekla přílišné kontroverze a až na pár inzerátů v tisku od propagace svého produktu upustila. Ale podle nepodloženého řčení "dobré se prodává samo" se z desky po čase stala kultovní záležitost a Velveti se do historie zapsali jako jedna z nevlivnějších a nejinspirativnějších kapel.

Deska je vsunuta do slavného interaktivního banánového obalu, na jehož výrobu byl třeba speciální stroj. U původního vydání se dala slupka banánu odloupnout a kouknout se co je pod ní. Klasická warholovina. Já tenhle obal považuji za jeden z nejlepších, protože je to obyčejný banán a přitom je tak cool. Pod banánem je tučně jméno Andyho Warhola, který je též uváděn jako producent. Ve skutečnosti měl na hudbu pramalý vliv. Zvuku nerozuměl a tak jenom říkal, co se mu líbí a co ne. Jaké to teda je?



"Sunday Morning"
Tom Wilson (moc šikovnej producent) měl zato, že by na albu měla být ještě nějaká hitovka nazpívaná Nico. Nakonec v této věci zazpíval Lou Reed a zpěvačka dostala vokály. Pěkný a milý ranní otvíráček, který trošku prokypří půdičku pro následující vypalovačku.
"I'm Waiting for the Man"
Boreček čeká na svého heroinového dealera s šestadvaceti doláčema v ruce. O tom to je. Hudebně přímé, tři, možná čtyři základní akordy, barové piánko. Myslím, že šlo o první song, který jsem celý zahrál na kytaru.
"Femme Fatale"
První pohodovka zpívaná samotnou Nico. Reed ji pro ni napsal na přání Andyho Warhola a je o herečce (možná i modelce) Edie Sedgwick.
"Venus in Furs"
Tahle věc mě fest bere. Hodně temná psychedelie, komplikovaně jednoduchá. John Cale a jeho dráždivá viola, Lou Reed a jeho ostrich kytara (všechny struny naladěny do D). Text o sadomasochismu nemá chybu. Reedovi se líbil název stejnojmené knihy Leopolda Sacher-Masocha (z jeho jména odvozen "masochismus") a jen k tomu dopsal celou písničku. Ač zprofanováno nejednou reklamou, mohu to poslouchat pořád dokola.
"Run Run Run"
Další rychlotempová píseň, lehce navazující na Waiting nejen hudebně, ale i tématem. Je o Union Square, známém feťáckém parku na Manhattanu. Všechny osoby v textu jsou reálné. Život, drogy, smrt.
"All Tomorrow's Parties"
Nádherná věc, kterou opět napsal Lou pro Nico a nedovedu si představit, že by byla interpretována někým jiným (covery samozřejmě existují). Její hluboký hlas zpívající smutný text podmalovaný tmavě barevnou hudbou, ve které má hlavní slovo Caleovo upravené piáno (ten zvuk byl pro mě vždy záhadou) a hypnotické bicí. Jeden z vrcholů alba.


"Heroin"
Možná nejznámější a nejkontroverznější song z desky. Kritizovaný i obdivovaný. Zajímavě gradující. Lehce mi to připomíná The End od The Doors. Hudba i text ruku v ruce popisují braní heroinu. Osobně tento track přeskakuji. Je na mě jaksi moc umělecký a když není nálada, tak není nálada. Holt, heroin je heroin.
"There She Goes Again"
Na základce můj nejoblíbenější song, taková šedesátkovina. Příjemnej beat. Prý je o nějaké tvrdé holce, ale já bych řek, že je to šlapka.
"I'll Be Your Mirror"
Něžná jednoduchá písnička. Nico zpívá. Zajímavostí je, že Andy Warhol zamýšlel udělat u tohoto songu do desky speciální škrábanec, takže by se pořád dokola na konci opakovalo "I'll be your mirror" dokud by posluchač ručně nepřehodil jehlu. Nestalo se tak.
"The Black Angel's Death Song"
Další temnota. O krok podladěná kytara, a brutální fidlání na violu, které hopsá po mozku jako elektřina. Psycho. Vynikající. Nemám potuchy o čem je text, ale vypadá to na zhudebněnou báseň.
"European Son"
Tohle je prostě dokonalej most k další velveťácký desce White Light / White Heat. Začíná jako každý jiný kousek na elpíčku, ale po nějakém čase se ozve šílený třeskot připomínající rozbíjení skla (Cale kopnul kovovou židli do nějakých plechů) a nastane improvizovaná rocková smršť nemající konce. Pro nového posluchače možná nepříjemný zážitek, ale po několika přehráních se z toho vyklube skvělá věc se spoustou zajímavých melodií ukrytých ve vrstvách.

The Velvet Underground and Nico je univerzální album. Každý si vybere to svoje. Je plné nádherných melodií i odvážných experimentů. Hodí se pro každou příležitost od joggingu přes párty až po noční pohodu, kdy se rozvalíte do křesla, dáte nohy nahoru a necháte gramofon točit se točit se točit se točit se točit se točit se točit se – kurva, škrábanec...

http://en.wikipedia.org/wiki/The_Velvet_Underground_and_Nico
http://cs.wikipedia.org/wiki/The_Velvet_Underground
http://members.aol.com/olandem/vu.html
http://www.thevelvetunderground.co.uk
http://www1.vltava.cz/store/GoodsDetail.asp... (pokud nic jiného, tak tohle album stojí za koupi)

Pokud bych musel zvolit jednu jedinou slovenskou desku, kterou bych si měl sebou vzít do protiatomového krytu, moje volba by byla jasná. Marián Varga a jeho Collegium Musicum patří k tomu nejlepšímu, co v Československu produkovalo hudbu a jejich první album z roku 1971 je prostě nadmíru skvělé. Kromě klávesového virtuóza Vargy se na něm podílel kytarista Rastislav Vacho, bubeník Dušan Hájek a basák – zpěvák Fedor Frešo (slovenský Entwistle). Na svoji dobu světově znějící fůze art rocku a klasiky je opravdovým audio-gurmánským požitkem. Tři dlouhé skladby (jedna rozdělena na dvě, takže čtyři tracky) působí zvláště v kontextu doby velice osvěživě. Jsem spokojen i s anglickým zpěvem, narozdíl od jiných česko-anglických nahrávek z té doby. Texty však nemají žádný význam a slouží jen jako další nástroj.

Před několika měsíci vyšla reedice všech desek Collegia na CD. Původně velmi radostná událost dostala trpkou příchuť v momentě, když jsem uviděl obal. Malinký náhled titulní strany v kýčové, jakoby kovové paspartě s vyloženě amatérským nápisem. Nevim, proč mají vydavatelé tendenci ničit původní obaly různými přidanými rámečky a nápisy typu super collection, když se to dá vyřešit normální nálepkou na krabičku. Možná je uvnitř ještě nějaký náhradní obal, ale já si to nekoupím, dokud to nebude stát kilo. Pořád je totiž spoustu stejně dobrých desek v mnohem lepším balení. Zrovna včera jsem si koupil Meditaci od The Blue Effect a tam žádný rámeček není. Ale je tam přidaný nápis 7x bonus. Nejideálnější jsou papírová vydání kopírující původní LP obal. No...  To už zase odbíhám od tématu.
Tak si, milé děti, kupujte co chcete a pokud někde narazíte na Collegium Musicum v jakékoliv formě, tak zavřete oči a kupujte, berte, palte, stahujte, kraďte, drancujte, znásilňujte. Přijdete do pekla.

Tak jsem se zase nechal oblbnout. A dobře mi tak. Když totiž Robbie vydal desku Intensive Care, na kterou jsem se maximálně těšil, hned jsem ji musel mít. O co větší bylo těšení, tím větší bylo zklamání. Deska mě, až na pár vyjímek, vůbec nebavila a nebaví dodnes. Dal jsem tomu několik šancí, ale furt stejná nuda. Vůbec jsem nechápal, proč má Robbie Williams po polodokonalém rockovém/popovém albu Escapology zapotřebí natáčet jakejsi podivnej osmdesátkovej popík bez silnějšího nápadu. Bych to přirovnal k těstíčku na lívance. Prostě nic moc.
http://www.youtube.com/watch?v=rI0q8A_iQTg (Rudebox live)
http://www.youtube.com/watch?v=pt-HjLgZt0w (Rudebox divný video)